Kurt Vonnegut: Jatka č. 5

S Kurtem Vonnegutem už jednu zkušenost mám, četla jsem od něj Časotřesení. Je to ale pěkných pár let zpátky a jelikož sotva tuším, o čem to bylo, řekla bych, že mě jeho poslední román dvakrát nezaujal. Ale mám ráda protiválečné romány a Jatka č. 5 je asi Vonnegutovo nejznámější dílo, a proto nebyl důvod, abych si knížku nepřečetla, zvlášť když mi už dobrý půlrok ležela v knihovničce.

Jatka č. 5 aneb Křížová výprava dětí – povinný tanec se smrtí

Román začíná svižně. Vonnegut na prvních stránkách vypráví o svém životě po válce a o tom, jak chtěl napsat knížku o bombardování Drážďan. Už tady přichází s rozverným fatalismem, jehož mottem je krátká větička, která se mnohokrát opakuje. Tak to chodí

V druhé kapitole se Vonnegut vytrácí, aby udělal prostor Billymu Pilgrimovi. I Billy byl u bombardování Drážďan a navíc cestuje časem. Prožil svoji smrt předtím, než se stala, ví, že bude unesen mimozemšťany na planetu Tralfamador. Ví o všech hrůzách, které se mu přihodily a které se mu přihodí. Jeho životní příběh je již napsán a on pouze z přeskakuje z jedné kapitoly k druhé. Tak to chodí.

Mimozemšťané z Tralfamadoru vnímají celý průběh času. Od začátku do konce. Vidí všechno, co se stalo a co se má stát. Vědí, že vesmír skončí omylem tralfamadorského zkušebního pilota, který zmáčkne špatné tlačítko.

„Když to všechno víte,“ řekl Billy, „nemůžete tomu nějak předejít? Nemůžete tomu pilotovi zabránit, aby ten knoflík nikdy nestiskl?“

 

„Vždycky jej stiskl, a vždycky jej stiskne. Vždy jsme ho nechali, aby to udělal, a vždycky ho necháme, aby to udělal. Ten okamžik je už tak strukturován.“

Všechno se děje najednou. Všechny zlé události. Ale současně se odehrávají i ty krásné okamžiky, které stojí za to, abychom si je připomínali.

„Pozemšťané by se měli naučit jedné věci, i když to pro ně nebude lehké: přehlížet strašlivá údobí a soustředit se na ta dobrá.“

Billy/Vonnegut zažili při bombardování Drážďan příšerné věci. „Viděl jsem na vlastní oči mrtvá těla školaček, zaživa uvařených ve vodárenské věži mými krajany, kteří se v té době pyšnili, že bojují proti ztělesněnému zlu.“ Bombardování Drážďan se však přes nezměrnou Billyho/Vonnegutovu lítost odehrálo a vždy se znovu odehraje. Co proti tomu zmůžou? Nic. Válka se děje. Tak to chodí.

Knížka o lidství

Není moc knížek, které by se mě dotkly podobně jako Jatka č. 5. Hrozně ráda bych se o svých pocitech rozepsala, ale vím, že je nedokážu přesně vystihnout. Knížka je úžasně bizarní, ale hovoří o životě a lidství tak neskutečně výmluvně… Útlý román a mezi řádky je přitom uloženo tolik emocí. Jen velmi výjimečně mě knížky rozpláčou.

Pojedu do Drážďan a budu se jimi jen tak procházet.

Hodnocení: 9/10

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *